Zuby Moudrosti

  Tohle jsem já ve dvě v noci v McDonaldu. Tohle jsem já a moje krásná Robustní Roberta. Tady jsem já a batoh, do kterého by se moje sebevědomí už nevešlo.  Tohle je Méďa (Panda), když mě učil, jak se správně dělá výraz I don't give a fuck . Tohle jsem já a můj pes Činda (Čenda) a moje žehlička na krajkové spodní prádlo.   Tohle je lepší než foto, které mám na občance , ale přiznejme si, zázraky jako taková fotka se dějí asi tak jednou za život, tak vůbec nemá cenu o nich psát. Tohle jsem já a mléko, ze kterého jsem si udělala tři hrnky kakaa.  Činda a Méďa.   Já v županu a s chlastem, jak jinak.   Pokud někdy budete v Brně, nezapomeňte si zajít do bunkru 10-Z pod Špilasem, můžete si tam půjčit plynové masky, čímž vaše atraktivita stoupne minimálně dvakrát.   Já v Brně.  Já, Robustní Roberta a Laura (zde známá jako Charlotta). Tady je rozhodně nejpozoruhodnější ten ZÁCHOD, tak se na něj, prosím, podívejte a oceňte jeho estetičnost na tét...

Okolnosti mě nakonec donutily napsat tenhle článek. Řekla jsem o blogu kamarádce, kvůli které se dostal dodaleko širšího okruhu lidí, než bych si přála. Když jsem se to dozvěděla, měla jsem samozřejmě strašný vztek. Nicméně jsem do toho od začátku šla s tím, že je to veřejný blog, na který může narazit kdokoli, a tak nějak jsem nikdy nezapomněla, že ta možnost existuje. Gratuluju, že jste mě poznali, a vlastně doufám, že jste se pobavili, protože jestli ano, tak jsem vlastně moc ráda; protože o to mi celou dobu šlo. Ukázat, že se člověk nemusí brát příliš vážně, že v životě existují horší i lepší zážitky a že i když se cítíte trapně, nejste první ani poslední člověk na světě, komu se něco takového děje. Jestli jste došli k názoru, že jsem totálně blbá a ubohá kráva, která si v životě nikdy nikoho nenajde, tak vám samozřejmě také gratuluji, jen si ten názor pěkně nechte, protože já ho nechci. Je váš. Pokud jste došli k jakémukoli názoru, o kterém si myslíte, že si žádá, abychom ho spolu...

Krátce před Halloweenem jsme se vydaly s kamarádkami na víno. Ten večer jsem opravdu ale opravdu mínila jít brzy domů, udělat úkoly, něco si přečíst, pečlivě se odlíčit, dobře se vyspat a možná si i udělat před spaním kakao... no znáte to, přesně takhle začínají ty nejlepší párty. Když jsme dopíjely skleničku, ozvala se kamarádka, že je na halloweenské párty a jestli necheme přijít. Chvilku jsme váhaly. „Nemáme kostýmy," oponovala jsem nejdřív chabě. „To vůbec nevadí, něco se najde," odvědtila kamarádka. Tak jsme šly.   Když jsme se okolo půl jedenácté dostaly na místo, zábava už byla v plném proudu a lidí bez kostýmu bylo opravdu poskrovnu. „My vám něco půjčíme, to je v pohodě," opakovala kamarádka a pro jednu mou společnici vybrala prostěradlo jako kostým ducha, pro druhou našla škrabošku a záclonu. „Sakra, co bychom tak mohly dát tobě?" zamyslela se, když jsem stála v místnosti jako jediná v civilu, „protože já už tady toho moc nemám." Chvilku jsme marně hle...

Víte, vždycky jsem věřila, že láska na první pohled se děje jenom v pohádkách a romantických komediích. Klišé typu rozklepaných kolen, pulsujícího srdce a neukojitelné touhy, která vám prostě nedá spát, to pro mě bylo takřka sci-fi. Podobně jsem se zamilovala už několikrát, ale tenkrát byla má touha náhle tak silná a plamenná, že jsem s naprostou jistotou věděla, že je to tohle láska. Jak se říká, přišlo to, když jsem to vůbec nečekala. Šla jsem se jako obyčejně projít slunným podzimním odpolednem. Nebyla jsem nijak zvlášť namalovaná, na sobě jsem měla jen tričko a starou mikinu, na nohou okopané tenisky. Nečekala jsem, že se stane něco speciálního, takže jsem se skoro nezúčastněně rozhlížela okolo sebe. Po chvíli jsem se rozhodla jít se ohřát dovnitř jednoho z podniků. A pak jsem ho uviděla. Byl krásný, elegantní, ale zároveň ležérní. Byl mezi všemi ostatními naprosto obyčejnými a nezajímavými jako zrno mezi plevami. Okamžitě jsem viděla, že bude na dotek přesně tak příjemný, jak vypa...

K tomuhle článku mne inspirovala moje oblíbená položka " vyhledávání klíčových slov ", přes která se lidé dostali na můj blog. Jedno z nich bylo "proč je dobré být pannou". Našly ty dívky na mém blogu odpověď? Doufám, že ano, ale zároveň chápu, že někdy člověk potřebuje slyšet věci přímo. A tak jsem se rozhodla, že potřebuju napsat tenhle článek, aby každý, kdo sem přijde, věděl, proč je dobře být pannou. A hlavně proč je dobře být sám sebou. Chápu, že když je sex povolený od patnácti let, spoustu lidí bere tuhle hranici jako pomyslnou startovací čáru jakéhosi závodu. Ano, začni v patnácti a budeš mít náskok. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. A tak dále. Proč ne. Jenže při takovémto smýšlení vám unikne jedna podstatná věc: jaký je vůbec cíl toho všeho? Jasně, pro někoho je to možná počet zářezů a zvětšující se číslo a já neříkám, že je to strašně špatně. Proč ne, někoho sex třeba baví. Ale čím jste starší, tím víc o tom přemýšlíte, tím spíš, že stejně jako přibývá těc...

Hoš nějakó dobo mě nahání jeden mladé katolické chlapec. Jakožto člověk vychovaný v poměrně neměnném jazykovém prostředí mě po příchodu na vysokou školu čekal docela šok. Nečekala bych, že když se vydám za vděláním přes půlku republiky, bude mi, jako kdybych už v prvním semestru odjela na Erasmus do jakéhosi Kocourkova, kde všichni mlovijó, jak jim zobák narostl, a bude problém shodnout se na nejzákladnějších věcech nezbytných k přežití. Naivní přesvědčení onoho katolického chlapce, že vůbec nejsem sarkastická bestie, asi není úplně způsobeno komunikačními šumy, každopádně mě docela dojímá, nicméně nijak neobměkčuje. Co mě ale naopak vůbec nedojímá, je jeho hanácké nářečí, kterým se zdatně v několika větách zvládá přeměnit na bezpohlavního živočicha. "Su nasrané," napsalo mi, když bylo nasrané. "Dive se, su zmatené," napsalo mi, když bylo zmatené.   Jeden hoch mi zase odmítl prominout, že jsem přišla dlouho. Ajo, kdybych přišla později, tak to by prý chápal, ale dl...