Zuby Moudrosti

Přibrala jsem. Dvě kila. Proč? Asi hluboké zklamání a deprese. Nebo jsem musela zajíst tu díru po naději, kterou jsem měla, když to vypadalo, že má Frankie zájem. Místo toho, abych zaplnila své prázdné nitro, jsem pouze obalila svoje tělo do nevábné vrstvičky tuku. A to teda ne, takhle to prostě nenechám! Takže od zítřka držím DIETU! Přísnou! FAKT!  Jenže všechno má svoje úskalí, i když to navenek vypadá úžasně. Jaká je tedy smutná pravda o dietě, kterou vám nikdo předem neřekne? 1. Nejlépe se o držení diety rozhoduje s plným žaludkem. A to nejlépe po nějakém ohromně velkém, nezdravém a šíleně kalorickém jídle, které jste snědly v půl desáté večer, takže máte výčitky svědomí. V tu chvíli to vypadá krásně; prostě nebudete jíst, to přece není tak těžké! Jo, to se tak lehce říká s plným břichem!  2. Horší to s rozhodnutím držet dietu začne být teprve tehdy, když dostanete hlad. 3. Všechny dietní a zdravé věci vypadají na obrázcích a blozích strašně pěkně. Jenže v reálu dopadnete ...

Jednoho večera, před rokem, jsem s kamarádkou vyrazila na diskotéku. Protože už jsem byla tou dobou plnoletá, koupila jsem láhev vodky, kterou jsme šikovně skryly venku pod sněhem. Část jsme jí přelily do malé lahvičky, kterou jsme nepozorovaně pronesly dovnitř. Pak jsme si koupily džus a začaly popíjet. Netrvalo to dlouho a po pár výletech ven pro novou dávku lihoviny jsem se dostala do příjemně snové nálady a moje introverze se kamsi záhadně vytratila společně s mou soudností a zdravým úsudkem. Pak jsem se našla, jak tančím a rozhlížím se se po parketu a hledám, jaký mladík by mi asi tak mohl posloužit jako líbací oběť. Znáte takový ten pocit, když jste někde mezi lidmi, ale jste vlastně sami? Když se rozhlížíte, ale nikdo se na vás pořádně nepodívá, jako kdybyste tam nebyli? Stalo se mi to předtím už hodněkrát a moc hezký pocit to tedy není. Každopádně teď jsem tančila a rozhlížela se asi tak tři čtyři písničky; pak se mi konečně podařilo navázat oční kontakt s klukem s podlouhlou h...

Poté, co Frankie zrušil dvě schůzky , jsme se nakonec domluvili i na třetí. V den schůzky už jsem byla značně skeptičtější než předtím, ale spíš už jsem předpokládala, že to konečně vyjde. Přece jenom, zrušit schůzku jednou, když musíte někam odvézt rodiče, je ještě OK. Zrušit ji podruhé už je horší. Ale potřetí? To podle mě značí jistou neúctu k tomu druhému člověku, jakýsi nezájem. No, a hádejte, co se stalo... Kromě Facebookového generátoru jsem našla i   generátor  na konverzaci. Je to boží, až na to, že nemám iPhone :/ :D Bože, no za to bych ho fakt zabila. Drobné zdržení! A já jsem jako co? Jako nějaký hovno, který bude skákat, jak si on pískne? Nasrat. Abych vám nelhala, tak mi zrovna dvakrát lehko u srdce nebylo. Jenom potvrdilo, že jsem vážně prokletá, protože tohle se ostatním snad nikdy nestane. A pak jsem si taky připadala jenom jako kašpárek, o kterým automaticky předpokládá, že půjde, až se mu to bude hodit.  Rozhodla jsem se tedy, že až napíše příště, pošlu...

Jednou jsem takhle přišla domů, a za dveřmi v bytě jsem našla kytici pěti růží . Bylo pozdní odpoledne, takže tu kytku našli rodiče, kteří tou dobou už nebyli doma. Se zvědavostí jsem se na ni podívala. Můj první nápad byl, že je od babičky, která mi ji posílá k narozeninám (které jsem měla před dvěma měsíci, ale tak, každý se může splést, ne?), ale pak jsem tam našla dokonce ještě básničku. Bohužel vám ji sem nemůžu přepsat celou, jistě chápete, že by to ode mě nebylo úplně fér, a mimo to by mě mohl někdo snadno identifikovat, což je škoda, protože byla opravdu špatná. Můžete si to ale představit díky mojí reprodukci: Byla jedna Panna, Byla to fakt dáma. Ráda jedla, měla důvod, To jenom tak na úvod. Nehledě na velmi špatnou kvalitu té básně a faktu, že na začátku veršů se nepíše velké písmeno, když věta pokračuje, mě to do kolen nedostalo hlavně proto, že to bylo od Evžena . Jo, je to hezký a všechno, ale od kluka, kterej se mi nelíbí a kterým dokonce tak trochu pohrdám? Tohle dostalo...

Znáte ty kluky ve vašem okolí, kteří jsou na první pohled zoufalí nebo prostě divní či oškliví, a ze všech holek si vybrali zrovna vás jako objekt svého romantického zájmu? Že se ptám, viďte? Samozřejmě, že je znáte. Jsou to Evženové . Takový běžný vzorek Evžena je vzhledově silně podprůměrný, nebo možná spíš nadprůměrně ošklivý chlapec. Může se vyznačovat řídkým knírem, mastnými vlasy, zkaženými zuby, špatnou pletí, zkrátka všemi rysy, které dívky shledávají naprosto odpudivými. Je to prototyp ošklivého, otravného kluka, který je zcela očividně na společenském žebříčku daleko níž než vy, jenže mu to zkrátka nedochází a tak za vámi pořád leze, píše vám, lichotí vám, neustále zkouší svoje štěstí, přestože pro vás je to jenom zdroj pobavení. Možná to zní docela hnusně, ale nalijme si čistého vína, všechny někoho takového známe a takhle o něm přemýšlíme, s mírně povýšeným pobavením a znechucením nad představou, že bychom mu dovolily byť jen nás chytit za ruku. Evžen, kterého znám, ne...

To se stalo asi takhle: jednou jsem si objednala přes internet povlečení. Normální povlečení na polštář a peřinu. Zaškrtla jsem dobírku, a protože byly jarní prázdniny, nechala jsem doručení kurýrem.  O prázdninách a volných dnech si vždycky ráda přispím. Takže když mě asi za dva dny někdy v půl jedenácté probudil telefon. Ještě v polospánku jsem ho zvedla. "Tady kurýrní služba,"ozval se nějaký chlap. "Dobrý den," začínala jsem se pomalu probouzet.  "Ahoj. Dovezl jsme balík a čekám před domem." Tady jsem se naježila. Nenávidím, když mi někdo tyká, fakt nenávidím! Ještě, když mě ani neviděl.  "Dobrý den, tak jo, fajn, já tam jdu," já na to, hrabajíc se z postele s mobilem u ucha. "Je to za osm sed sedmdesát devět. Máš někoho doma, nebo máš u sebe peníze?" "Jo, mám. Jdu," zavrčela jsem už solidně naštvaně. Co si to sakra dovoluje, čurák jeden? V rychlosti jsem si namalovala řasenku a přidala i rychlé linky a rtěnku, rozpustila s...

1. Tohle tričko si nemůžu vzít. Je moc obyčejný. 2. Tohle si nemůžu vzít už vůbec, nehodí se k těm džínám. 3. Ale to obyčejný by se hodilo, kdybych neměla džíny, ale sukni. 4. No jo, jenže kdybych měla sukni, nemohla bych si vzít tenhle svetřík. 5. A dneska je docela zima, takže bych si svetřík měla vzít  6. A k džínám bych si, samozřejmě, mohla vzít tuhle novou halenku, jenže jsem ji ještě neměla na sobě, takže proč bych s ní plýtvala na takovou obyčejnou příležitost? 7. A když si vezmu tohle tílko, nebudu si moct vzít tyhle boty, to k sobě prostě nesedí. 8. A na tuhle halenku je dneska moc zima. 9. A na tenhle svetr zase moc horko. 10. Pod tuhle košili si nemám co vzít. 11. V tomhle vypadám nacpanější než moje skříň... 12. Tyhle růžový džíny ladí k tomu černýmu tílku, ale neladí k mýmu červenýmu kabátku.   13. Takže si musím nechat tyhle obyčejný džíny. 14. Ale nemám co k nim! 15. Tohle ne, tohle ne, tamto ne, ne, ne, ne! Ani jedno z těch 25367 triček, co mám, k tomu prostě ...

Tenhle obrázek sice tak úplně nesouvisí se článkem, ale něco na něm bude, co myslíte? :D :D To se stalo asi tak takhle: Asi čtyři týdny jsem měla řidičák a táta mi dovolil půjčit auto na kratší výlet. A já, celá nadšená, jak si užijeme jízdu, jsem viděla na internetu video, ve kterém nějaký týpek vystrčí z okénka rychle jedoucího auta kondom, který se díky té rychlosti nafoukne do obřích rozměrů. Samozřejmě, že se mi to hrozně zamlouvalo, takže jsme se s kamarádkami dohodly, že to zkusíme. No a na mě připadl nákup jedné z těch dvou propriet, které na to byly zapotřebí. Auto to bohužel nebylo, takže jsem se po škole vydala do supermarketu poblíž mého domu, protože jsem tam viděla nejlacinější kousky - za 19,90 Kč krabička po šesti, no neberte to, pokud to fakt nechcete na sex. Jako největší frajerka jsem prošla celým obchodem, nic si nekoupila, jenom se zařadila do fronty, která byla v tu denní dobu docela dlouhá, a čekala. Když jsem došla k pokladně, s mírným úsměvem jsem si vzala hne...

To bylo asi takhle: řidičák jsem měla asi tak půl roku, ale vyjížděla a zajížděla jsem jenom na parkovací místa, kam se dalo zajet popředu. (To dělám doteď a to už řídím tak dlouho, že to začíná bejt trochu trapný.) Tohle parkování znamená, že parkuju asi tři sta metrů u jednoho supermarketu, místo toho, abych zajížděla před náš dům, před kterým je poměrně velké parkoviště, ale polovina míst je na podélné zajíždění, druhá polovina na zacouvání a třetí polovina... sakra, matika mi nikdy nešla, to zkrátka nedokážu spočítat. No prostě, poslední místa jsou v rohu, mezi dvěma paneláky, které spolu svírají pravý úhel. Není to ale vyloženě čtverec, kus je ještě ukrojen chodníkem, takže jedna řada aut stojí normálně u zdi domu a druhá parkuje podélně u chodníku. Můj táta je hodně dobrý řidič, takže mu to nedělá (překvapivě) vůbec žádný problémy. Takže si jednou auto zaparkoval přímo do toho rohu, ale nezacouval tam, postavil auto čumákem ke zdi. No a já se s kamarádkou rozhodla, že se pojedeme...

1. No do prdele, neměla bych si dávat další zmrzilinu... 2. Ale... 3. Celej den jsem se docela držela. 4. A jedna lžíce zmrzliny mě přece nezabije... 5. Ale v jedenáct večer...? 6. No a co, komu to vadí? 7. Mně! Mně to vadí, že budu tlustá!!! 8. No jo, to možná sice jo, ale komu jinýmu kromě mě...? 9. Ale jestli si najdu odpaniče, nebude mu vadit ta pneumatika kolem mýho pasu? 10. Doprdele, počkat. Vždyť jsem hubla od svých šestnácti let kolikrát? Tak pětkrát? 11. A když jsem měla padesát tři kilo, stejně se mnou nikdo spát nechtěl. 12. Ani když se mi pomalu začínaly rýsovat minibuchtičky na břiše. 13. Ani když jsem absolvovala ďábelskej měsíc plnej brokolice, řepy a mrkve s paní Mačingovou, kdy se mi každej blbej den chtělo zvracet a/nebo si narvat plnou pusu čehokoli, o čem se v tý dietě nepsalo 14. Ani když jsem se týden bála, že mám tyfus, a shodila jsem čtyři kila. 15. Ani když jsem se cítila sebevíc hubená. 16. Takže... 17. DEJTE 18. MI 19. TU 20. ZMRZLINU!!!!