Zuby Moudrosti

Jak už jsem se zmínila, moje několikaměsíční známost s panem Kapustňákem byla na zážitky poměrně bohatá. Pokud mi zrovna nedělal večeře a neodmítal se mnou pít kakao nebo se mi nepokoušel pozvracet boty a neopakoval mi, že "nechce vztah", strávila jsem s ním pár příjemných chvil. Nebo příjemných, jak pro koho, já si třeba jako příjemnější představuju cpát do pusy něco k jídlu nebo si hladit roztomilá jemňoučká zvířátka, ale tak proč ne, že jo.  Jako první mě zaskočila věc, o které jsem se za celý svůj život nikde (dokonce ani v Bravíčku!) nedočetla. A to je, že takové leštění zbraně je poměrně náročná práce. Vždycky jsem tak nějak naivně žila v představě, že je to tak jednoduchá záležitost, jako třeba oškrábat okurku nebo třeba oloupal banán. Zkrátka že za tím není taková práce a nevyžaduje to vyvíjení tolik úsilí a není to tak časově náročné. V mých vzpomínkách jsem svou první zkušenost s Burákem potlačila poměrně úspěšně, samozřejmě až na fakt, že jsem to poměrně brzy ta...

Na jeden sobotní večer jsem si s panem Kapustňákem domluvila kino. Den předtím pořádal se svými spolbydlícími v bytě party, na které jsem ale nebyla, protože jsem ten den byla v práci a večer se mi nikam nechtělo. Když mi v sobotu ráno psal, že je mu zle, vysmála jsem se mu a předpokládala, že se z toho vyleží, přece jenom do večera byla dlouhá doba. Den uplynul a v osm hodin jsem dorazila na schůzku. Kapustňák nevypadal nijak špatně, zkrátka na něm nebylo nic poznat. Mám tím na mysli třeba jako ve srovnání se mnou, která, když mám kocovinu, vypadám celý den jako by mě sežvýkala (nebo rovnou vyzvracela) velryba, na očích mám make-up z předešlého dne, ze kterého se vždy stane slušivý pandí make-up, který v přirozených tónech přechází do kruhů pod očima, z popraskaných rtů mi teče slina ze zvracecích kratochvílí, ve vlasech mám vzorek všeho, co jsem ochutnala i neochutnala, a mátožně se vláčím v nejstarším pyžamu a prosíkem, aby mě někdo na příštích dvanáct hodin zbavil vědomí. Nechtěla ...

  Pan Kapustňák byl poměrně sympatický mladý muž, který studoval stejný obor jako já, jen o ročník výš. Potkali jsme se na seznamováku a docela si rozuměli. Když jsem zjistila, že umí vařit, v hlavě se mi rozsvítily pověstné žárovičky, které křičely "Ano, schváleno! Skoč po něm!", neboť o dušené mrkvi a špenátu uměl mluvit opravdu pěkně. (Doslova mi řekl: "Uvařil jsem si k večeři kuřecí steak se špenátem a brambory," zatímco já jsem žužlala nerozmočenou studenou čínskou polévku zalitou v poledne předešlého dne, ozvláštněnou blíže neidentifikovatelnou substancí, která se později ukázala být skořicí, jež jsem rozsypala minulý týden. Takže ano, o jídle uměl mluvit tak, že mě to dostalo do kolen.) První nesrovnalosti, které jsou v mých očích nesrovnalosti naprosto elementární, na sebe nenechaly dlouho čekat. Když jsem mu ukazovala krabici s čokoládou, kterou jsem získala na dlouhé staropanenské večery, komentoval to jedním slovem, jenž ovšem vydalo za tisíc: "Fuj....

Holení. Tam. Dole. Už jenom ta představa způsobuje, že se úplně celá naježím a začnu vrčet, prskat a kopat okolo sebe, a to i přes fakt, že bych si ta muka způsobila jedině já sama. Představa zarůstajících chloupků a dny trýzně a - přiznejme si to - zimy, mě vůbec neláká a nikdy ani nelákala. Přesto jsem ale uvažovala nad hypotetickou možností - co se stane, až si někoho najdu a budu se chtít oholit? Jak to udělám? Mám si koupit epilátor? Nebo spíš kyselinu?  Nebo se modlit, že někoho sbalím na větu: "Nechceš se zajít podívat na bobra?" Bezcílně jsem bloudila drogerií a zastavila se u regálu s holicími potřebami, když můj zrak padl na voskové pásky. Měli je hned vedle kondomů, což podle mě bylo zcela jasné znamení. Vybrala jsem si tedy pásky přiměřené velikosti (hledala jsem ideálně voskové pásky pro odbornou veterinární depilaci mamutů, ale přestože jsem se byla podívat i v oddělení pro zvířata, nic takového jsem nikde nenašla) a s tváří, která se mi začala stahovat vidinou ...