Zuby Moudrosti

Když jsem v osmé třídě absolvovala kurz společenské výchovy, který se opakoval ještě v prváku v tanečních, etiketa mě naprosto okouzlila, ačkoli i tak trochu vyděsila. Dodnes si úzkostně dávám pozor, abych vždy pustila sednout starší lidi v tramvaji nebo jim podržela dveře, ale společenských konvencí v restauraci, kde by večeře čítala pět chodů, se stejně jako Viviene v Pretty Woman celkem děsím. Naštěstí mě taková situace ještě nepotkala, na rozdíl od těch každodenních, které mě překvapují takřka neustále. Jsem prostě staromódní, ale jsou to takové jemné nuance, na kterých mi záleží. Přestože jsem silná emancipovaná žena, myslím, že pomoct dívce do kabátu je moc hezké gesto, kterého se mi ale zatím nedostalo. V poslední době jsem pár rande absolvovala, ani jeden z dotyčných mi nepomohl do kabátu (a ne, nebylo to v létě) a byť pár vědělo, že je slušné nechat dívku vejít do dveří jako první, některým to bylo spíše úplně jedno a do dveří se hrnuli tak rychle, jako by za ni...

To se tak jednoho dne stalo, že jsem spatřila v programu místního kina starý německý film s titulky. Doopravdy jsem ho chtěla zhlédnout, jenže jaksi nebylo s kým, kromě mých dvou kamarádů - páru. Chodit do kina s párem je jednou z forem čirého pekla , ale nebylo zbytí. Nebo nebylo až do jedné chvíle... Řekněme, že jsem to skoro poprvé vzala do vlastních rukou (ne tedy doslova, to už jsem jednou dělala) a nadhodila to (tedy že chci jít do kina, ne že chci něco chytit do vlastních rukou) před jedním poměrně sympatickým příslušníkem mužského pohlaví. Říkejme mu třeba Milivoj. Vysvětlila jsem mu, jak se situace má, a jestli by nešel se mnou. Řekl, že ano a druhý den jsme se dokonce domluvili, že se předtím sejdeme a dáme si víno. Všechno přestalo vypadat nadějně už ve chvíli, kdy jsme se sešli a měli vyrazit. "A kde jsou Lenka s Markem?" zeptal se Milivoj s výrazem, který poměrně jasně říkal, že se na ně opravdu moc těšil a netrpělivě je každou minutou očekává.  Vzhledem k tomu, ...