Jak mě (ne)pokořil Charlottin hlad
Znáte ty dny, kdy se probudíte a už víte, že všechno bude v prdeli? Přesně takový jsem zažila dneska. Začalo to hned ráno. Pršelo. Ne že bych neměla déšť ráda, mám a moc, ale tohle byl přesně ten typ ponurého rána. V práci jsem dostala několikrát vynadáno za banální chyby, které byly způsobené jen mou roztržitostí (a šéfová je docela dost perfekcionistka): zapomněla jsem donést příbor, spletla jsem si cenu pití, zapomněla jsem na podtácky... zkrátka maličkosti, ale jakmile jich je víc a druhý den za sebou, už to tak bývá, že člověk vypadá a cítí se strašně neschopně, obzvlášť když je už podesáté napomenut. Když byl konec směny, nemohla jsem se dočkat, až dojedu domů. Jenže pak se rozsvítilo hladové oko... nebo spíš hladová kontrolka benzínové pumpy. Byla neděle a už okolo osmé hodiny večer a já si fakt chtěla jenom zalézt do postele s kakaem a zlepšit si alespoň konec dne. Jakmile jsem přijela na pumpu, nejdřív jsem jako frajerka vystoupila a šla k deklíku nádrže. Jo, a tep...