Zuby Moudrosti

Vracet se po domů, do vlastní postele, je vždycky nesmírná a nekonečná slast. Ovšem pokud nezjistíte, že se z vašeho pokoje v době vaší nepřítomnosti nestal pokoj někoho jiného. U mě tedy konkrétně našich dvou malých inseminátorských psů, pánů Pandy a Čendy. "No, víš, jednou jsem zapomněla otevřít a klukům se tak strašně stýskalo, že se tam hned zabydleli a já je prostě nemohla vyhnat!" vysvětlovala máma s omluvným výrazem, když jsem vešla do bytu a jako první mě přivítal chuchvalec chlupů, který průvan hnal před mýma nohama přesně jako symbol opuštěnosti a pustoty ve westernových filmech. Že ale o symbol opuštěnosti a pustoty nešlo, jsem zjistila hned vzápětí, protože podobných chuchvalců leželo na koberci v mém pokoji tolik, že se téměř nedala zahlédnout jeho červená barva. S tím bych se ještě dokázala smířit, neboť jsem ještě nedávno v Ikee obdivovala huňatý koberec s vysokým vlasem a dokonce vyslovila přání ho vlastnit, ale idyla drahé pokrývky podlahy se roztříštila ve c...

Ačkoli jsem se hrdě považovala za poslední pannu na gymplu, přece jenom tam ještě byla ta jehovistická dívka, která si neholila podpaží a podepisovala se zdrobnělinou svého jména, která se sice nepochybně ještě ani nelíbala, ale přesto bylo už naprosto jisté, že si vezme podobně smýšlejícího jehovistického chlapce s tlustými brýlemi a akné a budou spolu mít devět dětí hned po svatbě. Každopádně právě ona byla taková ta jistotka, taková hranice, která říkala, že pokud si najde kluka dřív než já, bude mou společenskou povinností skočit z mostu. Když jsem přišla na vysokou, chtěla jsem spoléhat na podobné jehovistické dívky, jenže mě život velmi rychle vyvedl z omylu, když se ukázalo, že hned tři holky, o kterých bych na první pohled řekla, že budou stejně nevinné jako já, měly dlouhodobého přítele. Toto zjištění mě pár hodin mě chvíli vydrželo udivovat, než jsem si s pompou uvědomila, že ta hranice pro skok z mostu jsem v tomhle případě nejspíš já. Ne že bych se tvářila něj...

Po mých (ne)zkušenostech s kluky jsem si jeden čas připadala ošklivá, pokažená, špatná. Chyba byla vždycky ve mně, to se mnou se něco stalo špatně, to já se nepovedla. Nenáviděla jsem svůj vzhled, svoje slabé stránky a víceméně ignorovala ty dobré vlastnosti, kterých jsem si měla vážit. Odmala jsem měla velké a křivé zuby a po čtyřech letech rovnátek se mi všechno ještě zhoršilo. A i když jsem se někomu líbila, nikdy jsem nevěřila, že to může vyjít, protože jsem ------ zde si dosaďte cokoli špatného, co vás napadne. A světě div se, taky to nikdy nevyšlo. Což mě uvrhovalo hlouběji a hlouběji do spirály sebenenávisti a neúcty k tomu, kdo jsem. Od všech a od všeho jsem čekala to nejhorší. Poté, co jsem změnila ortodontistu (věřte tomu nebo ne, žádný Freddie Mercury ze mě asi nebude), jsem najednou začala pomalu chápat, že jsem vlastně důležitá. Že na mě záleží. Že nejsem zaměnitelný kus masa, ale člověk, který si zaslouží to nejlepší. Který si zaslouží úctu a péči. Moje sebevědomí šlo pos...

Poprvé v životě jsem píchla gumu. Bohudíky jenom u auta. Nebo, pro mého otce, možná i bohužel, protože prostý jev v podobě upuštěné pneumatiky v jeho očích vypadal jako hotová motoristická katastrofa na D1. Bohužel jsem byla, jakožto prostá, automobilů neznalá žena, nucena požádat ho o výměnu pneumatiky. K mé smůle už byla tma, takže jsem ho musela následovat a držet mu baterku. Bohužel jsem tak nedokázala zabránit v proudu urážek, výčitek a polopravd, kterými mě, nadávaje na celý svět, zahrnul, když zvedal Charlottu na heveru. Těm bych se vyhnula jenom svou nepřítomností, takže se už nedalo nic dělat. Zapsala jsem si je tedy do žebříčku podle frekvence, s jakou je vykřikoval. Suverénně nejčastěji se opakovalo: "To je proto, že jezdíš moc rychle!" K čemuž jako první dodal, že od maminky slyšel, že jsem jela sto čtyřicet na dálnici. Snažila jsem se mu připomenout, že máma si učurává strachy i v případě, že sedí v autě, které jede 55 km/h na silnici, kde je povolena devadesátka...

Z deníku panenské gramatické nacistky #1 Vedoucí s velkou slávou dorazila nová trička s logem se jménem hospody. Byla tak šťastná, že z toho skoro zapomněla, jak jsem neschopná, což bych i ocenila. Jenže k mému nesmírnému zděšení na logu byla gramatická chyba, neboť nápis zněl "restaurace u Slavíků". Byla jsem z toho tak konsternovaná, že jsem se po zbytek dne nedokázala soustředit a spletla pět objednávek, takže i přestože má předchozí neschopnost byla na okamžik zapomenuta, provinila jsem se neschopností novou a ještě horší než kdy předtím, neboť vždycky, když jsem sáhla do kapsy zástěry pro tužku, výšivka mi způsobila nával nevolnosti a nezměrnou chuť napsat komentář se slovem "oprava" či použít červenou propisku a nápis opravit. Jenže nebylo kam. A vidět gramatickou chybu na logu, výšivce či názvu, to sice vždycky ďábelsky potěší mé posměšné já, ale skutečnost, že jsem tričko s gramatickou chybou musela mít na sobě i já, byla poměrně nepříjemná. Takže jsem (asi ...