Zuby Moudrosti

Představte si, že jsem zrovna včera večer kalkulovala. A vykalkulovala jsem, že jsem za ten měsíc na vysoké škole potkala asi tak pětkrát víc kluků než za celých osm let na gymplu dohromady. Pokud budu pokračovat v kalkulování dál, vyjde mi z toho, že z nich mnou bylo přesně sedm shledáno jako vyhovující. Z těch sedmi jsem se se všemi bavila, což je oproti mému předchozímu životu obrat asi o sto procent. Jenže... Jak se asi dá čekat, ani jeden nejevil nejmenší známky toho, že by měl chuť se mnou navázat bližší kontakt. Z čehož vyplývá, že má úspěšnost je tedy pořád nulová (pokud nepočítám svobodníka Svala , který se ale za úspěch považovat nedá). Takže z těchhle všech kalkulací jasně plyne, že i když se zvýšil příjem materiálu a mého úsilí, výsledek je stále nulový. Popravdě je to trochu na nic a mě z toho přepadl tísnivý pocit, neboť jedna moje kamarádka už si našla kluka asi po dvou týdnech, zatímco já se můžu leda tak točit na zemi kolem dokola.  Už příliš mockrát jsem přemítala...

Skoro se divím, že jsem o tomhle nenapsala hned ze začátku, protože jestli by něco mělo definovat single stav, je to právě tohle. Hádám ale, že jsem nejspíš nebyla dost vyspělá a připravená o tom mluvit, ale jsem si jistá, že nyní už uzrál čas, abych se dotkla tématu s názvem Ten/ta třetí. Zažil to asi každý, kdo byl alespoň jednou sám ve společnosti nějakého páru, kdo byl zkrátka třetí do počtu. Už jsem psala, že jakési nutkavé potřebě pořád se partnera dotýkat skutečně nerozumím, zvláště pak pokud je v extrémní formě, která zahrnuje vše mezi divokou líbačkou a solidní předehrou. Když máte štěstí na ohleduplné kamarády, spokojí se jenom se zamilovanými pohledy či doteky. Ani tak to ale z oné situace nedělá o nic příjemnější zážitek.  První typickou svízelnou situací je například obyčejná chůze po chodníku. Dva vedle sebe ještě všude projdou, ale tři vedle sebe už jsou bez šance. Nebo spíš ten třetí, který chce projít vedle těch dvou, je bez šance. Takže takový nebohý třetí článek ...

Jak už jsem vám psala, můj kontakt se svobodníkem Svalem byl částečně hlavně vědecký, abych mohla analyzovat jeho hloupost, a zároveň měl také zábavnou funkci, neboť se jeho idiotství ukázalo jako lepší sitcom než Výměna manželek. Ačkoli jsem poté, co jsem si přečetla pár jeho zpráv, neměla v nejmenším v úmyslu s ním kdy něco mít, nepřerušila jsem kontakt z čistě pragmatického důvodu, abych se mu mohla dál smát a sdílet tuto drobnou kratochvíli i s ostatními lidmi v mém okolí. Byť naše konverzace nebyla příliš živá, svobodník Sval se mě zeptal, zda-li bych nechtěla jet s ním a jeho kamarády o víkendu chlastat na chatu. Protože se mi daleko víc zamlouvalo i učení cyrilice, vymluvila jsem se mu na závažné problémy, kvůli kterým nepřichází v úvahu nic jiného než setrvání doma. To ovšem svobodníka Svala nikterak nezarmoutilo a s novým elánem se mě ptal, jestli by nemohla nějaká moje kamarádka, ovšem jen pokud je hezká. V tu chvíli moje spolubydlící vycítila šanci použít svůj břitký humor ...

Vyhýbejte se lidem. Devadesát procent z nich vás stejně nasere. Večery travte doma v pyžamu a s kakaíčkem a dobrou knihou, nejlépe romantickou, která vám vlije do žil optimismus a naději, že princové čekají na každou dívku na každém druhém rohu. A když se tak nestane ani po pár letech, začněte takové knihy psát, protože to vám alespoň vlije do žil optimismus a naději, že vám to někdo vydá, a s tím už se dá žít. A když už si někdy vyrazíte do společnosti, nezapomeňte se opít a vykřikovat, že byste taky vyzkoušeli "ten sex, nebo jak se tomu teď u těch mladých říká." Když vám budou kamarádky vyprávět o tom sexu, raději se nezapojujte do konverzace, protože pak by někomu mohlo dojít, že si ještě pořád myslíte, že spermie vypadají jako malí bílí hadi s očíčkama, jak je ukazovali v Byl jednou jeden život (A v tom pořadu nikdy nelhali!) Každý pokus o navázání konverzace ze strany opačného pohlaví bojkotujte vybroušeným ostrovtipem. Budete znít strašně cool, ale ostatní na vás budou ...

Už jsem se nesčetněkrát zmiňovala, proč jsem vlastně šla do Brna; tedy můj zájem sehnat si nějakého pohledného příslušníka mužského pohlaví, nejlépe vojáka. Takže jsem se do toho pustila opravdu s vervou - začala jsem pokukovat na Instagramu. Pokud budete chtít hledat vojáky na Instagramu, musím vás zklamat; najdete tam dost uniforem, ale ty budou mít většinou na sobě holky. A kluci, co tam zbudou, jim budou v počtu selfie docela obstojně sekundovat. Jakmile jsem viděla selfie hochů, kteří vypadali, mírně řečeno, ne úplně bystře, nebo měli účet jen proto, aby tam mohli dávat fotky se svou přítelkyní, jsem skoro začala ztrácet důvěru v naši armádu. Nedalo se nic dělat, žádného pořádného kluka, nad kterým bych mohla slintat, jsem nenašla, což je vlastně dobře, protože holka by neměla věřit klukovi, co má na profilu víc selfie než ona. Každopádně pár účtů jsem jen tak pro zajímavost začala sledovat a hned večer mi to přineslo první plody: jeden z těch kluků mi napsal. Začalo to celkem nev...

Tak. Jak jste si asi všimli, stalo se; nebo spíš já jsem se stala vysokoškolačkou. Zdá se mi to skoro neuvěřitelné, ale je to tak. Zanechala jsem za sebou nejen mnoho kilometrů, ale i svůj krásný staropanenský pokoj se třemi čtvrtinami oblečení a bot, měkoučkou pohodlnou postelí (taktéž staropanenskou) a vším pohodlím, které skýtalo soužití s rodiči (jako třeba že se mléko objevovalo v ledničce naprosto automaticky, aniž bych se musela táhnout přes půl města do obchodu, kde ho mají v akci). Moje první deziluze přišla hned poté, co jsem přijela do svého nového bydliště. Jakmile jsem odtahala asi deset tašek plných různých věcí nezbytných pro můj život (jako například čtyři polštářky, devět párů bot, žehličku na oblečení a tři svíčky), ztěžka jsem usedla na postel a všechno to na mě dolehlo v plné síle. Připadala jsem si osaměle v cizím bytě, ve kterém nefungovala základní pravidla světa, o kterých jsem odmala měla za to, že jsou neporušitelná; jako například očekávání, že pod dřezem by ...