Zuby Moudrosti

Středeční rande, říkejme mu pan Dezertér, vypadal na první pohled starší, nebyl příliš vysoký, ale měl široká ramena a na jeho kulaté tváři bylo vidět na první pohled cosi vojenského, stejně jako na jeho oblečení; měl khaki mikinu a béžové kalhoty. Zelený mozek , napadlo mě okamžitě. Je vtipné, jak je na někom přesně vidět, co dělá a co ho zajímá, čím žije. Tenh le mě naopak překvapil mile, protože na f otce měl vous, přičemž teď už ne. ( S politováním mi oznámil, že ho vojáci ani mít nemůžou. B od pro vojáky !) Říkal, že nemá orientační smysl, což se potvrdilo, když si spletl uličku a do kýžené hospody jsme prošli jednou ze zadních, které byly vylidněné. Ptal se, jestli se nebojím, tak jsem mu vyprávěla o pepřáku, který jsem s sebou ani neměla. (Později vyšlo najevo, že sbírá nože a jeden měl v kapse a po jednom dalším v každé botě, takže bych stejně neměla šanci ani s pepřákem v obou rukách. Naštěstí to nebylo potřeba.) Hospodu jsme posléze nalezli...

Na další schůzku jsem šla po škole, což bylo v osm hodin večer. Podle fotek na sociálních sítích jsem byla trochu na rozpacích; pan Úterý na fotkách na Facebooku (byť rok starých) vypadal, že mu na tváři nikdy nevyroste ani chlup, zatímco na Instagramu se podle všeho zdálo, že už je majitelem celkem solidního plnovousu (a že se rád fotí z podhledu). Já si na vousy obecně moc nepotrpím (a ani na fotky z podhledu), ale co už, nehledala jsem přece lásku na první pohled, ale rande na úterní večer. Šli jsme do vinárny blízko centra. Tady se poprvé projevila má nízká míra tolerance k alkoholu na prázdný žaludek, neboť po třech skleničkách už jsem byla, řekněme, tak trochu ovíněná a musela jsem si dávat pozor, aby se mi nepletla slova, což zřejmě není úplně ten nejlepší způsob, jak vést duchaplnou konverzaci. Tady jsem poprvé začala litovat, že jsem si předtím nedala radši pořádnou večeři než hodinu, a do mysli se mi pomalu ale jistě počal vkrádat obraz jídla, které na mě čekalo v le...

  Než dopíšu články o rande, rozhodla jsem se publikovat sbírku konverzací, které mě celkem pobavily. No jo, na Tinderu se najde všelicos. Předem avizuji, že tohle je ale (zatím) to nejhorší, s čím jsem se tam setkala, takže to veskrze není až tak zlé, jak pověst praví. K tomu se každopádně ještě vrátím na konci, při závěrečném shrnutí. Teď doufám, že se pobavíte, jako jsem se pobavila já. Jinak jsem s žádným (kromě pana Soboty) na rande samozřejmě nešla, ačkoli by to nejspíš mohlo být zajímavé. TÝPEK 1: Kdybys mohla teď mít cokoli na světě, co by to bylo? JÁ: Hm... No... Co ty? TÝPEK 1: Já bych nejvíc chtěl, aby na světě už nebyly teroristické útoky a aby si nikdo nebral život kvůli náboženství. Co bys teda chtěla ty? Kdybys právě teď v tomhle okamžiku mohla chtít cokoli a ono by se ti to splnilo? JÁ: Svíčkovou se šesti! TÝPEK 1: .... TÝPEK 1: To myslíš vážně? JÁ: Ne, dobře. JÁ: DALA BYCH SI JI S OSMI! TÝPEK 2: No a co tě tak baví? JÁ: Běhám TÝPEK 2: No tak to...

Ke svému prvnímu rande jsem přišla v podstatě skoro jako slepá k houslím. Hned první večer, co jsem si Tinder stáhla a ještě jsem ani skoro nevěděla, co jako ta selekce znamená, si mě přidal jeden z kluků, které jsem poslala doprava jenom proto, že měl půlku obličeje zakrytou jakousi maskou a to mu právě dodalo tak nějak ucházející vzhled. Poslal mi asi pět zpráv najednou, včetně fotky svojí večeře a informace, že jde do sauny, načež se sám označil za "přemotivovaného", což ho celkem vystihovalo. Bod za sebereflexi! Hned zkraje taky napsal, že se radši chce vidět naživo, abychom hned věděli, na čem jsme, což jsem ocenila. Tak jsem tedy narazila na pana Soplíka, jehož jméno se vysvětlí v závěru příběhu. Navrhoval jít na vodnici do čajovny, což jsem nejdřív odsouhlasila, než mi došlo, že se mi moc nechce ocucávat šlahoun po naprosto neznámém klukovi, takže jsem řekla, že nemám tolik času, tudíž bych raději prostě někam do hospody na pivo. Neochotně souhlasil, ale duchapřítomně ...

Ahoj všem! Dobře, tenhle článek se nedá začít jinak než omluvou. Nebo ne, raději ho začnu důležitým sdělením, že na mém staropanenském stavu se (jak jinak) nic nezměnilo! Jen jsem zažila celkem bizár (a tady se zase sluší napsat "jak jinak"), o kterém vám samozřejmě ještě barvitě napíšu. Moje krize byla trochu způsobena i tím. Co se týče toho, proč jsem nepsala, tak se musím přiznat, že jsem trochu ztratila motivaci a přes zkouškové se mi ani psát nechtělo. Pak mě znechutily i e-maily, které jsem dostala, s nabídkami "zbavení mě mého problému", které mi přišly tak nechutně slizké, že jsem si připadala pošpiněná jenom tím, že moje články takoví lidé četli. Ale co už, jak psala Iva Roze: "... je to těžké, protože čím upřímnější jsi, tím více se odhaluješ a tím víc ze sebe děláš potenciální terč, ale na to musí být člověk připravený."  V tomhle článku jsem se vám rozhodla představit projekt, ke kterému jsem se odhodlala z části kvůli blogu, zčásti kvůli sobě:...