Jak měla moje máma radost, že jsem dostala kytku

Jednou jsem takhle přišla domů, a za dveřmi v bytě jsem našla kytici pěti růží. Bylo pozdní odpoledne, takže tu kytku našli rodiče, kteří tou dobou už nebyli doma. Se zvědavostí jsem se na ni podívala. Můj první nápad byl, že je od babičky, která mi ji posílá k narozeninám (které jsem měla před dvěma měsíci, ale tak, každý se může splést, ne?), ale pak jsem tam našla dokonce ještě básničku.


Bohužel vám ji sem nemůžu přepsat celou, jistě chápete, že by to ode mě nebylo úplně fér, a mimo to by mě mohl někdo snadno identifikovat, což je škoda, protože byla opravdu špatná. Můžete si to ale představit díky mojí reprodukci:

Byla jedna Panna,

Byla to fakt dáma.

Ráda jedla, měla důvod,

To jenom tak na úvod.

Nehledě na velmi špatnou kvalitu té básně a faktu, že na začátku veršů se nepíše velké písmeno, když věta pokračuje, mě to do kolen nedostalo hlavně proto, že to bylo od Evžena. Jo, je to hezký a všechno, ale od kluka, kterej se mi nelíbí a kterým dokonce tak trochu pohrdám? Tohle dostalo do trapný situace nás oba. Jeho proto, že mi tak projevil city, a mě proto, že jsem se cítila tak trochu dlužná.

Nedostatek mého nadšení ovšem bohatě vykompenzovala moje matka. Když se vrátila domů, přímo překypovala nadšením. Pobíhala kolem kytice, postavené na stole v kuchyni, zkoumala ji ze všech stran, vyndavala ji a zase zandavala, a naprosto fascinovaná mě zahltila otázkami, protože ji nejspíš,  šokoval zájem nějakého kluka o mou osobu ještě víc než mě.

"Panenko, kdo je ten kluk?"

"Ten musí bejt fakt hodně zamilovanej, co?"

Přišla ke mně do pokoje, kytku v ruce: "Panenko, podívej se na ty růže, ty musí mít snad půl metru!"

"To musela být ale fakt hodně drahá kytka!"

"Jedna růže stojí nejmíň osmdesát korun!"

"Panenko, ty jsou teda fakt nádherný, takový krásný růže jsem snad v životě neviděla!"

"A ukážeš mi jeho fotku?"

"Prosím, ukaž mi jeho fotku!"

"Jak dlouho už se znáte?"

"Od tanečních, jo? Už tak dlouho? To snad ne!"

"A pozveš ho na váš maturitní ples?"

"Ale on stejně ví, kdy to je, takže přijde, že jo?"

Ach jo. Bylo mi smutno i za ni. Potěšilo mě to, ale zároveň mi to nechalo pachuť jakési trpkosti, že jediný, kdo mi kdy dal kytku, je Evžen, který se mi absolutně nelíbí. A že kluci, kteří se mi líbí, na mě koukají jako já na Evžena. Je to prostě zacyklené.

Nakonec jsem se pochlapila a řídila se vlastní radou. Rozhodla jsem se Evžena popravdě zpravit o tom, jak se to vlastně má. Ulevilo se mi, ale i tak mi přijde, že je to od těch nahoře jenom výsměch. Jestli se na mě někdo dívá, tak se musí neskutečně bavit.