Můj Tinder týden lásky - 2. den - pan Úterý

Na další schůzku jsem šla po škole, což bylo v osm hodin večer. Podle fotek na sociálních sítích jsem byla trochu na rozpacích; pan Úterý na fotkách na Facebooku (byť rok starých) vypadal, že mu na tváři nikdy nevyroste ani chlup, zatímco na Instagramu se podle všeho zdálo, že už je majitelem celkem solidního plnovousu (a že se rád fotí z podhledu). Já si na vousy obecně moc nepotrpím (a ani na fotky z podhledu), ale co už, nehledala jsem přece lásku na první pohled, ale rande na úterní večer.

Šli jsme do vinárny blízko centra. Tady se poprvé projevila má nízká míra tolerance k alkoholu na prázdný žaludek, neboť po třech skleničkách už jsem byla, řekněme, tak trochu ovíněná a musela jsem si dávat pozor, aby se mi nepletla slova, což zřejmě není úplně ten nejlepší způsob, jak vést duchaplnou konverzaci. Tady jsem poprvé začala litovat, že jsem si předtím nedala radši pořádnou večeři než hodinu, a do mysli se mi pomalu ale jistě počal vkrádat obraz jídla, které na mě čekalo v lednici.

S panem Úterým se ovšem nekonverzovalo nijak špatně, ale objevil se problém s nedoslýchavostí (na mé straně), protože ve vinárně byl hluk a pan Úterý mluvil celkem potichu, takže když jsem po něm chtěla zopakovat jednu věc už počtvrté, začala jsem se raději jen usmívat a doufat, že to nebyla otázka.

Pan úterý působil tak trochu ztraceně i přes svůj vous, a tak nějak chlapecky. Bavili jsme se o rozdílech mezi češtinou a slovenštinou a možná jsem ho trochu vyděsila slovy jako syntaxa morfologie (ještě před tou třetí skleničkou, takže ale vyslovené naprosto precizně! - I když možná tím to bylo...) 

Abych to někde uprostřed té třetí skleničky trochu vyvážila, odešla jsem na záchod, kde jsem pila vodu z vlastní lahve jako čistokrevný sociální případ, abych si potom znovu namalovala pusu červenou rtěnkou a zase zapadla do své role distingované dámičky. (Přece bych po něm nechtěla, aby ještě platil za vodu. Bylo to vlastně pro jeho dobro, že jo.)

V jedenáct jsem schůzku ukončila kvůli brzkému vstávání (a tomu jídlu, co na mě čekalo v lednici). Když jsem vstala, naprosto mě dostal, neboť mi pomohl do kabátu - a nejde jinak než připsat vykřičník! Za to dostal hned několik plusových bodů, neboť byl snad úplně první (asi kromě táty), kdo mi přidržel nějaký svršek. (Pánové, kteří tohle čtete, zapamatujte si to, prosím! Možná tím nedostanete každou, ale věřte mi, že tak osm z deseti holek hned roztaje; tedy pokud to nebudou zaryté feministky, které chtějí chlapy jenom kastrovat tupým nožem, nebo nebudou chtít z rukou pustit svůj drahý kabát v ceně menšího ojetého auta a domácím mazlíčkem zašitým do límce.)

Zaplatil za oba, příjemně kulantním způsobem se zeptal, jestli mi to nebude vadit, a doprovodil mě na autobus, kde mě symbolicky objal, což mě celkem překvapilo, neboť nejsem zrovna kontaktní typ, ale odpustila jsem mu to (to je asi ten slovenský temperament…).

Musím říct, že nasadil laťku poměrně vysoko a já šla domů, dát si super nezdravý kalorický půlnoční oběd, s mírným úsměvem na rtech, ačkoli hodnoceno zpětně, největší radost jsem beztak měla z toho kabátu zpátky na mých ramenou.

Další články v rubrice: TOP 10 konverzací z Tinderu Sedm rande za sedm dní 1. den - pan manažer Soplík