Můj Tinder týden lásky - den. 5. - Rande s poučením, že lhát se nemá

Protože jsem po předchozích dnech automaticky předpokládala, že rande bude taky v sedm, nespěchala jsem, ale přesto jsem byla připravená už v půl šesté. Výborné skóre, měla jsem tedy ještě hodinu a půl času. Rozhodla jsem se, že půjdu dřív a ještě si zajdu vybrat peníze a trochu se projdu a užiju si hezký den.Vyhrabala jsem se těsně před šestou. Užívala jsem si poklidnou cestu a poslouchala hudbu, když mi náhle v šest dvanáct přišla zpráva: Kde jsi? Nikde tě tu nevidím.

Už jsem mu chtěla vynadat, že se spletl, ale pak jsem rychle hledala a v konverzaci našla o tři zprávy dál, že jsme se skutečně smluvili na šestou, ne na sedmou.

A sakra, jak to mám jako vysvětlit? Teď si myslí, že jsem si z něj udělala legraci a určitě odejde. I když to by nebyla až taková hrůza, beztak bych ho už nikdy neviděla… Tohle všechno mi jelo hlavou, zatímco jsem mu odepisovala, že jsem se zdržela a že jsem mu to psala, jen se mi ta zpráva neodeslala. Kdybych vypustila tu poslední ospravedlňující větu, která ze mě lehce sejmula břemeno viny nedochvilného idiota, byla bych morálně čistší a ušetřila bych se dalších peripetií.

Došla jsem na smluvené místo s krásným dvacetiminutovým zpožděním. 

„Spolubydlící vytopila koupelnu,“ začala jsem. „Přišli na nás sousedi, tak jsem jí musela pomoct to trochu uklidit,“ lhala jsem, až se mi od pusy prášilo, protože jediné pravdivé vysvětlení znělo: „Hele, promiň, ale všechna ostatní rande jsem měla domluvená na sedmou, tak mě tahle výchylka v rozvrhu trochu zmátla…“ a v hlavě jsem kromě toho měla úplně prázdno, ale zato jsem se ama pobavila tak, že jsem přišla celá vysmátá.

„To se mi ta akademická čtvrthodinka trochu protáhla,“ zavtipkovala jsem. Naštěstí to bral s humorem. Přiznal, že se bál, že jsem si z něho jen dělala legraci, což je pochopitelné (tedy to, že se bál, ne že jsem si z něj dělala legraci… což je ale taky pochopitelné). 

Našli jsme hospodu a objednali si pivo. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem si nestihla vybrat a v peněžence mám asi tak třicet pět korun. Celkem ve mně hrklo, už jsem viděla, jak platíme a on řekne, že zvlášť, načež se číšník omluví, že se nedá platit kartou, a já budu muset běžet vybrat a na oplátku v hospodě budu muset zanechat buď pana Pátka, nebo všechny svoje doklady, aby mi uvěřili, že se vrátím. A nevím, jak by se pan Pátek mohl tvářit, kdyby musel být mou zástavou po tak krátké známosti.

Pan Pátek mluvil nejvíc ze všech. Mluvil dlouho a do jeho řeči příliš nešlo vstoupit. Na druhou stranu ale zase uměl poslouchat a neskákal do řeči mně. Zkrátka budoucí právník jak se patří. Přesto to pro mě nebyl úplně ideální partner na konverzaci, neboť jsem se přistihla, že jsem se během jeho monologů ztrácela ve vlastních myšlenkách. (Obzvlášť v myšlenkách na zbytek pizzy od oběda, který na mě čekal v lednici.)

„Moje spolubydlící je teď pořád pryč. Třeba zrovna teď jí už čtyři dny v kuse hlídám jejího křečka -“ v ten moment jsem se zarazila; přece jsem říkala, že dneska vytopila koupelnu! Odkašlala jsem si, protože se mi chtělo strašně smát. „No ale jsem jinak ráda, že si celkem rozumíme a tak… Kde bydlíš ty?“

Naštěstí stačilo položit mu jakoukoli otázku, protože se vždycky spustil obsáhlý monolog. Každopádně to nic neměnilo na tom, že jsem si připadala jako blbec, který neumí lhát a to ani v případě drobných, neškodných lží.Nakonec jsme se domluvili, že si vyměníme Facebooky.

„Dobře, tak si mě přidej, já nemám data,“ řekla jsem, protože jsem nechtěla, aby viděl, že už jsem ho na Facebooku hledala, a měla jsem ho tedy jako prvního ve vyhledávání. Nechci působit jako nějaká stalkerka, že.

„Neříkala jsi, že jsi mi psala cestou ze šaliny?“ kontroval.

„Jo, no… Mám je vyčerpaný,“ vyhrkla jsem, načež mi došlo, že je první den v měsíci.

Ups. Moje historka o tom, že na mě čeká kamarádka, se kterou se rozešel přítel, už mi po těch eskapádách zněla trochu jako sci-fi (Nemluvíc o tom, že to taky nebyla pravda; spěchala jsem jen a jen za tou studenou pizzou.).

Nedalo se říct, že by to s ním bylo katastrofálně špatné, ale můj mozek po takové přemíře slov začal zkrátka stávkovat a přepnul se do režimu PIZZA!. Takže pardon, pane Pátku, možná příště, až budu trochu lépe najedená…

Naskočila jsem na šalinu, abych se svezla alespoň kousek, jenže jsem začala obepisovat kamarády čekající na aktuální informace a jaksi zapomněla, že tahle šalina zabočuje jinde, než jsem potřebovala vystoupit. Samozřejmě jsem si to uvědomila, až když přejela mou zastávku. Svezla jsem se tedy a pak šla domů patnáct minut pěšky.

Ale pizza na mě počkala.